Úvodem

Duchovní (humanitní) vědy, které se věnují studiu jazyků a péči o jazyky, kulturu a kulturní povědomí, ale také překladu mezi jednotlivými kulturami, představují pro informační a komunikační technologie (IKT) obrovskou výzvu. Koneckonců jsou jejich data difúzní a mnohem komplexnější než data vědních oborů, které se nám v souvislosti s IKT takřka automaticky vybaví.

Informatika a inženýrské vědy však potenciál, který duchovní vědy - jakožto Humanities obecně, zvláště pak digitalizací, popisem a analýzou duchovědných obsahů a artefaktů – pro další rozvoj informačních a komunikačních technologií představují, dosud takřka neregistrují, resp. jej dokonce zlehčují, ačkoli by z něj mohly výrazně těžit. Vždyť humanitní vědy nepochybně nabízejí množství oblastí, ve kterých by bylo možno aplikovat počítačové metody a uplatnit softwarové a hardwarové systémy.

Ale ani samotné humanitní vědy většiny evropských zemí si dostatečně neuvědomují, že jejich síla a význam tkví právě v přínosu, jímž by mohly přispět k technologickému rozvoji, pokud by inženýrské vědy a informatiku vyzvaly, aby vyvinuly hardwarová a softwarová řešení pro zpracování a analýzu jejich difúzních a komplexních dat. Do povědomí evropských humanitních věd ještě příliš neproniklo ani to, že by se ony samotné mohly mimořádně rozvinout, kdyby pro své nejvlastnější cíle lépe využily možností, které aplikace nových technologií nabízí. Výjimku tvoří snad jen Velká Británie.

Další nedoceněnou silnou stránkou humanitních věd je fakt, že se v jejich studijních oborech koncentrují právě ti studující, kterých se informatickým a inženýrským vědám nedostává - totiž ženy. Ani samotné humanitní vědy si tohoto potenciálu nejsou dostatečně vědomy a raději přihlížejí, jak se ze všech stran snažíme ženy přimět, aby humanitní vědy opustily a hlásily se na přírodovědná nebo technická studia. Namísto toho by si právě humanitní vědy měly dát za úkol, aby tzv. opačnému pohlaví (Gender divide) vyšly citlivým a prozíravým způsobem vstříc, integrovaly do svého studijního programu podíl informatiky a vychovaly studující ke schopnosti využívat komputačních metod. Tím by přispěly k překonání propasti mezi tzv. “tvrdými“ (mužskými) a „měkkými“ (ženskými) disciplínami, místo aby tuto propast ještě prohlubovaly.

Během posledních tří desetiletí se sice rozvinula diskuse týkající se duchovědných disciplín v nejširším slova smyslu (srov. Humanities) ohledně používání počítačů a komputačních metod, ty jsou ovšem v kurikulích humanitních studií dosud příliš málo zohledněny. Navíc si ani neklademe otázku, co se na rozhraní mezi počítačovými aplikacemi a kulturními artefakty všeho druhu děje, jak mohou být komputační metody k získávání nového vědění využity, jakou výzvu příslušný studijní objekt pro komputační metody představuje  a jak je třeba formulovat otázky, aby mohly být pomocí komputačních metod analyzovány.

Dosud také téměř chybí kritický dialog mezi jednotlivými disciplínami, ačkoli právě využívání počítačů, resp. digitalizační procesy a snahy, jak se ukazuje právě na Humanities Computing (Komputace v humanitních vědách) a Digital Humanities (Digitální humanitní vědy), stále více zpochybňují tradiční hranice mezi vědními disciplínami, mezi teorií a praxí, technologickou implementací a vědeckým uvažováním a vyžadují nejen vlastní nástroje (Tools), nýbrž přinášejí také nové mezioborové metodologie.

Tato nedostatečná reflexe interdisciplinárních, resp. transdisciplinárních impulzů a možností různého přístupu, jakož i nedostatečné zprostředkování progresivních myšlenkových vzorců a metod, se projevuje mimořádně negativně právě u vědeckého dorostu, a to nejen ve vědách humanitních, nýbrž také ve vědách informatických a inženýrských.